Publikováno v Info.cz 30.9.2021
Nedávno vydaný text o zdravotnictví se v bodu 12 věnuje také sociálním službám. Upozorňuje na stárnutí společnosti („za posledních deset let se počet obyvatel starších 65 let zvýšil z 1,63 na 2,13 milionu. V příštích třiceti letech se zvýší na 3,1 milionu, senioři budou tvořit 32 % obyvatel“). „Naše zdravotnictví a sociální péče na to vůbec nejsou připravené,“ varují autoři. A jako řešení uvádějí:
„Je třeba zbourat bariéru mezi zdravotní a sociální péčí a analyzovat nové sdružené modely financování. … Investovat více do rehabilitace, zajistit možnost zůstat co nejdéle doma. Systematicky měřit kvalitu a efektivitu a umožnit klientům možnost volby, včetně soukromého příspěvku na sociálně zdravotní služby, včetně připojištění.“
Ano, populace nepochybně stárne, a ano veřejné politiky a služby na to nejsou připravené. Česko (a celá Evropa) musí radikálně přehodnotit svůj přístup k poskytování péče. Je nutné řešit prevenci, aby lidé ve stáří potřebovali péči co nejméně. Je nutné splnit řadu „domácích úkolů“, aby byla situace sociálních služeb zvladatelná a dalo se vůbec o takových zásadních věcech jako připojištění uvažovat.
1. Prevence závislosti na péči
Ne každý senior potřebuje a bude potřebovat péči. Čím méně lidí s potřebou péče, tím lépe pro ně i pro stát. Platí důraz na rehabilitaci a prevenci. Přitom se v souvislosti se stárnutím mluví o životním stylu a o zdraví velmi málo.
Životní styl má vliv jak na pravděpodobnost výskytu stařeckých demencí, tak i jiných „se stářím spojených“ obtíží. Světová zdravotní organizace svá doporučení pro předcházení demenci otevírá pohybem či omezením kouření. Asi není potřeba výrazněji rozebírat, že Česko má rozhodně na čem pracovat.
2. Prevence zbytečného odcházení do pobytových služeb
Příprava na stárnutí musí obsahovat úpravy veřejných i soukromých prostor tak, aby lidé neodcházeli do zařízení péče jen kvůli tomu, že se nedostanou z bytu na nákup nebo na návštěvu. To znamená bezbariérový veřejný prostor, aby se v něm dalo pohybovat s chodítkem či na vozíku: dostatečně široké chodníky, nájezdové hrany, výtahy či rampy do veřejných budov. Stavět a upravovat byty a domy, aby v nich mohl žit i člověk, který se těžko pohybuje: dostatečně široké dveře, dost místa v kuchyni a koupelně i pro pohyb na vozíku. Žádné vnější či vnitřní schody, nebo (prostor pro) vybavení výtahem či rampou.
Je také nezbytná bezbariérová doprava, zejm. ve venkovských oblastech. A venkov musí být v popředí i v zajištění vysokorychlostního internetu. Nejen kvůli udržení práce a kontaktu s blízkými, ale také pro využití technologií v domácnostech, které umožňují dobré fungování i těm, kdo potřebují nějak podporu či péči. Technologie bude nepochybně jednou z klíčových součástí zajištění péče, je třeba zajistit jejich dostupnost také na venkově.
A je potřeba do přípravy na stárnutí zahrnout prevenci samoty. Přes 40 % českých žen starších 65 let žije samo. U mužů je tento podíl výrazně nižší, 19 %. Samozřejmě, ne každý kdo žije sám v domácnosti pociťuje samotu. Samota roste s věkem a postihuje výrazně častěji muže než ženy. Také se výrazně zvyšuje s horším zdravotním stavem, nižším vzděláním či špatnou finanční situací. Samota bývá další důvod, proč lidé „žádají“ o místo v pobytovém zařízení, ačkoli „péči“ jako takovou nepotřebují.
3. Podpora běžného života, nebo draze zaplatit
Sociální služby nepomáhají jen seniorům, ale také lidem s postižením, lidem bez domova a mnoha dalším. Hlavním úkolem sociálních služeb (bez ohledu na tzv. „cílovou skupinu“) je podporovat člověka v tom, aby mohl žít „normální život“. Např. mít práci, nebo se vídat s kamarády a známými, nebo trávit čas někde a něčím, co člověka baví. Zkrátka mít běžné role, které k životu patří. Sociální služba neznamená postel v zařízení.
25-60 % péče poskytované v dánských zařízeních je možné zajistit v domácnosti. V Kanadě by mohlo 40 % lidí ze zařízení jít domů, pokud by dostali tu správnou podporu. Tyto údaje se listu jako je The Economist neobjevují náhodou. Stárnutí populace vede k přehodnocování dosavadního modelu péče, postaveného na pobytových zařízeních. Když nic jiného, je to celé zatraceně drahé a neefektivní.
V Česku ovšem, pokud se o tématu vůbec mluví, tak jen o tom, že „chybí lůžka“, že „v dostupnosti pobytové péče zaostáváme za vyspělou Evropou“. Někdy je ale „zaostávání“ příležitost nejít po cestě co nikam nevede.
Tím se však čeští politici a ekonomky nenechají rušit od betonářského blouznění, kdo vystaví více „lůžek“. Ilustruje to i ministryně práce (čas 45:30), když nejprve správně řekně, že stárnutí nejsou jen důchody, ale i péče. Ale pak už mluví jen o pobytových zařízeních („Nyní máme 70,000 lůžek, do deseti let budeme potřebovat dvojnásobek.“) Jako by žádné jiné sociální služby neexistovaly, jako by šlo na „problém stárnutí“ reagovat jen výstavbou nových a nových zařízení. Vlastní důchoďák do každé rodiny!
4. Je nutné masivně posílit péči v domácnosti
Ponechme stranou, že jsou nynější čísla o „chybějících lůžkách“ i podle MPSV úplná hausnumera („Skutečných žadatelů může být víc než o polovinu méně“). Skutečný problém českých sociálních služeb spočívá jinde: V naprostém selhání veřejné správy zajistit dostupnou pomoc v domácnosti.
Že je pro stát výhodnější, že ji lidé chtějí? Že si její větší dostupnost už dvacet let píší obce, kraje i stát jako klíčovou prioritu do všech možných strategií? Realita je taková, že počet uživatelů klesá. V roce 2009 se dosavadní růst zastavil, a od té doby ubylo 11,000 uživatelů této služby.
To je hlavní úkol pro každého, kdo to s „přípravou na stárnutí“ myslí vážně. A ne, psát to do „Desatera přípravy na stárnutí“ nestačí.
5. Dokončit transformaci ústavů
S tím souvisí další domácí úkol. Ten na MPSV sice dělat začali, ale potom si zřejmě řekli, že svítí sluníčko a venku je tak pěkně… Transformace ústavů pro lidi s postižením se před více jak deseti lety slušně rozjela, nový život díky tomu získalo několik tisíc lidí. Nyní pokračuje spíše pílí jednotlivců. O systematickém přístupu nemůže být řeč.
Přitom si s tím Česko poradit umí (viz mj. reforma psychiatrie). Dokončení transformace by odvalilo balvan, který zatěžuje nejen životy a mysl lidí v sociálních službách, ale i veřejné rozpočty. Tato zařízení spotřebují průměrem 30 % rozpočtu na věci, které nejsou pomocí lidem s postižením. Už dávno se mělo s touto předraženou krajinářsko-památkovou péčí převlečenou za sociální služby skoncovat.
6. Zlepšit kontrolu
Nejen mediálně známé případy jako ostravský domov Slunečnice jsou jasným důkazem, že současný způsob kontroly kvality sociálních služeb je úplně nefunkční. Kontrol je málo, jejich výsledky jsou pro běžného člověka nedostupné a nesrozumitelné, a pokud už nějaké nedopatření zjistí, stejně s tím nikdo nic nedělá.
Kontrola sociálních služeb musí být nezávislá na tom, kdo služby provozuje a platí. Musí být postavená na pohledu uživatelů-hodnotitelů. Musí se zabývat tím, jak život uživatelů skutečně vypadá, ne jak je napsaný na papíře. A výsledky kontroly musí být srozumitelné, veřejné – a mít důsledky.
7. Vyřešit regionální rozdíly a střet zájmů
Výše uvedené souvisí i s tím, že se české sociální služby velmi regionalizovaly. Platí v nich to, co jsem kdysi slyšel popsané jako „post code lottery“: velké rozdíly v sociálních službách podle toho, kde člověk bydlí.
Vidět to lze na přístupu krajů např. k transformaci ústavů, ale také na rozdílech ve financování sociálních služeb. „Např. v domovech pro seniory byly v r. 2018 nejvyšší náklady v (41 475 Kč na jedno místo měsíčně), v Jihočeském (36 788 Kč) a v Královéhradeckém kraji (35 198 Kč). Nejnižší v Ústeckém (28 011 Kč), v Plzeňském (28 963 Kč).“ Takové rozdíly lze těžko vysvětlit něčím jiným než rozdílným přístupem jednotlivých samospráv, a jejich schopností „si říct“ o větší podíl dotací.
“Hlavním problémem rozdělování dotací MPSV je, že o jejich rozdělování rozhodují jednotlivé kraje ve své samosprávné působnosti. Tyto kraje jsou přitom zřizovateli 20 % všech poskytovaných služeb (ale 42,3 % všech pobytových zařízení) a současně zodpovídají za tvorbu sítě sociálních služeb,” píše odkazovaná analýza.
8. Musíme si promluvit o soukromých penězích
Občas mám dojem, že každý, komu zbylo v kapse pár miliónů a při procházce zahlédne opuštěný barák, v sobě objeví „touhu pomáhat seniorům“. Pokaždé je to velmi „inovativní“, někdy úplně dojemné. A i když ne každý soukromý kapitál v sociálních službách spadá do této kategorie, nárůst soukromých zařízení nevyhnutelně přináší otázky, které je potřeba otevřeně řešit.
První z nich je kvalita služeb. Jakkoli bylo pochopitelné, když se lidé v době kovidové pandemie skládaly na pomůcky pro obyvatele soukromých zařízení (v daném okamžiku bylo přednější zdraví a kvalita života obyvatel), nepochybně je třeba se ptát: Je v pořádku, aby stát a veřejnost přispívaly soukromému podniku na provoz tím, že daruje práci či vybavení? Tedy to, co má zařízení podle zákona zajistit a na co dostává dotace? A je to v pořádku i tehdy, když totéž zařízení přispívá k mnohamiliónovým ziskům péčových nadnárodních korporací?
Z dlouhodobějšího pohledu pak na problém zisků a kvality poukázala tato investigace. Nejedná se přitom o problém ani nový, ani regionálně omezený. Problémy spojené se soukromým kapitálem byly známé dávno, a dopadají např. i na lidi s postižením ve Skandinávii.
Aby se Česko mohlo v přípravě na stárnutí populace pohnout dál, musí na to být připravené. To znamená vypořádat se s dosud nesplněnými úkoly (rozvoj domácí péče, transformace ústavů, kontroly kvality). Také to znamená neuvažovat o přípravě na stárnutí jen jako o otázce péče, ale i o bezbariérovosti, dopravě, společenském začlenění. A znamená to i vést otevřenou debatu o věcech, jako je střet zájmů krajů, či role soukromých peněz v sociální péči.
Pak teprve je možné řešit takové věci, jako (při)pojištění či jiné úpravy financování sociálních služeb.
Publikováno v Info.cz 30.9.2021