Za deset let stejný poměr starých lidí jako v Japonsku. “V polovině století pak vlna stárnutí ještě postoupí – třetina obyvatel bude starší 65 let,” varuje obsáhlý text Deníku N o neplněných domácích úkolech. “Důsledky není těžké domýšlet: zvýší se tlak na mladší lidi. Nyní připadají na jednoho člověka v důchodu tři pracující, kolem roku 2040 to bude 1,7 pracujícího na jednoho penzistu.”

Ponechme otázku důchodů stranou, dostává se jí pozornosti dost od politiků, odborníků i médií. (Že je to pozornost čistě térorická, to je věc jiná, smutně společná dalším a dalším tématům, která Česko nutně potřebuje řešit.)

Podívejme se místo toho na otázku, kterou článek také nastiňuje, ale které se ve veřejném prostoru mnoho pozornosti nedostává: „stárnutí jako problém péče“.

“Stát má tedy poměrně jasné vyhlídky: o tyto lidi bude muset někdo pečovat, výdaje na sociální služby a zdravotnictví porostou a firmy, ale i státní úřady a další instituce budou mít stále větší potíže najít zaměstnance,” varuje Deník N. “Poskytovatelé sociálních služeb vypočítali, že pokud bychom měli zachovat stávající dostupnost péče, bylo by potřeba více než zdvojnásobit počet míst v domovech pro seniory a pacienty s demencí, jinak hrozí sociálním službám kolaps.”

„Jisté je, že investice do péče o seniory narostou a ukrojí podstatnou část státního rozpočtu,“ konstatuje Deník N. Z toho plynou dvě otázky: Jak to zařídit, aby ten ukrojený díl byl co nejmenší při zachování dobré péče pro ty kdo ji potřebují. A jak ukrojované peníze utrácet co nejrozuměji?

 

Ne každý senior potřebuje a bude potřebovat péči. A čím méně lidí s potřebou péče, tím lépe pro ně i pro stát. Podle Eurostatu uvádí závislost na péči zhruba desetina lidí starších 75 let – a to už je nějaký věk.

Závažné potíže s přípravou jídla uvádí 12,9 %, s koupáním či sprchováním 13,3 %. Výrazně vyšší hodnoty jsou u péče o domácnost: občasná těžká domácí práce 37,6 %, nákupy 22,1 % a mezi 15 a 18 % pro lehké domácí práce, administrativní záležitosti či hospodaření.

Z uvedeného jsou patrné dvě věci: 1) na stárnutí nelze pohlíže výhradně jako na „problém péče; 2) na „stárnutí jako problém péče“ nelze pohlížet pouze přes lůžka v zařízeních.

Zlepšit životní podmínky

Naprosto nezbytné je začít s úpravami a budováním takového bydlení a veřejného prostoru, aby lidé neodcházeli do zařízení péče jenom proto, že se kvůli schodům nedostanou z bytu na nákup nebo na návštěvu, aby si měli s kým popovídat.

To znamená upravovat veřejný prostor tak, aby v něm bylo snadné pohybovat se třeba s chodítkem či na vozíku. Tedy dostatečně široké chodníky, nájezdové hrany, výtahy či rampy do veřejných budov. Stavět a opravovat byty a domy, aby v nich mohl žit i člověk, který se těžko pohybuje: dostatečně široké dveře, dost místa v kuchyni a koupelně i pro pohyb na vozíku. Žádné vnější či vnitřní schody, nebo alespoň vybavení výtahem či nosnou rampou. Uvažuje někdo ze stavitelů patrových rodinných domků nad tím, jak se v nich bude pohybovat až mu bude šedesát sedmdesát let? Pokud nad tím, vcelku pochopitelně, neuvažují mladí lidé zakládající rodiny, měl by to dost možná dělat stát. Koneckonků bude to stát, od koho se čeká že jim ve stáří pomůže, až se nevejdou s chodítkem na záchod či nebudou moci vyjít ven kvůli schodům na verandě.

Je nutné dále rozvíjet dostupnou bezbariérovou dopravu, zejm. ve venkovských oblastech. Venkov musí být v popředí také pokud jde o další klíčovou oblast – zajištění vysokorychlostního internetu. Nejen kvůli udržení možnosti práce a kontaktu s blízkými, ale také pro využití technologií v domácnostech apod., které umožňují dobré fungování i lidem, kteří potřebují nějak podporu či péči. Masivní aplikace ICT v této oblasti bude nepochybně jednou z klíčových oblastí budoucnosti a je nutné vyhnout se tomu, aby lidé v některých oblastech byli od těchto možností odstřihnuti. (Pro stručnost textu nechávám stranou etické a odborné potíže, které se s masivním využitím ICT v péči pojí.)

„Dopravní dostupnost a internetové připojení budou stále důležitější pro rozvoj regionů,“ shrnuje ve zprávě o dopadech demografických změn Evropská komise.

Zlepšit sociální začlenění a vyhnout se samotě

Přes 40 % českých žen starších 65 let žije samo. U mužů je tento podíl výrazně nižší, 19 %. To samozřejmě ještě neznamená, že každý kdo žije sám v domácnosti pociťuje samotu.

Společenská samota je daná nedostatkem hodnotných vztahů, např. s kolegy, sousedy, lidmi podobných zájmů. Samota roste s věkem a postihuje výrazně častěji muže než ženy. Také se výrazně zvyšuje s horším zdravotním stavem, nižším vzděláním či špatnou finanční situací.

„Mít někoho blízkého a věřit druhým lidem je hrozně důležité,“ říká David Halpern, bývalý ředitel Behavioural Insights Team britské vlády. „Má to zhruba stejně dobré účinky, jako když přestanete kouřit. A kouření je opravdu škodlivé, takže společenská izolace je v  velmi špatná pro vaše zdraví.“

Samota je také zásadní příčina, proč mnoho lidí volí odchod do zařízení péče, ačkoli „péči“ jako takovou nepotřebují.

Zlepšit životní styl

Je až s podivem jak málo se v souvislosti se stárnutím a zvýšenou potřebou péče mluví o životním stylu a o zdraví. Přitom nabízí-li se snadná úvaha, pak jistě ta že ve zdravější populaci bude nižší počet lidí zdravotně závislých na péči. Životní styl má vliv jak na pravděpodobnost výskytu stařeckých demencí tak i mnoha jiných „se stářím spojených“ obtíží.

Farmaceutickým firmám a poskytovatelům péče nepochybně vyhovuje narativ o „nevyhnutelné hrozbě demence“, nutnosti investovat do léků a do zařízení. Výzkumy nicméně ukazují, jak zásadní vliv má životní styl. Už dříve vědci poukázali na to, že demence nemusí být zase taková „časovaná bomba“, za jakou bývala považovaná. V roce 2013 zjistili, že za uplynulých 20 let se podíl lidí odhadovaných, že se u nich vyvine demence, snížil o 24 % proti původním předpokladům.

Ostatně Světová zdravotní organizace začíná svá doporučení pro předcházení demenci nikoli náhodou pohybem či omezením kouření.

Je zřejmě nošením sov do Atén psát, že česká populace patří k těm, kde nemoci spojené se zdravotním stylem způsobují většinu úmrtí a představují nejvyšší rizika. Tato skutečnost by tedy měla hrát zásadní roli v přípravách na to jak zvládat potřeby péče ve stárnoucí společnosti.

Zlepšit sociální služby

A pak je tu samozřejmě péče samotná. Mnoho lidí, i těch co by měli vědět lépe, si představuje jako adekvátní reakcí na stárnutí populace výstavbu nových a nových velkokapacitních zařízení. I pokud odhlédneme od etických a odborných problémů – kde Česko vezme peníze na výstavu a provoz? A kde vezme pracovníky, pokud už dnes je jich nedostatek?

Pobytové služby mají v systému pomoci důležitou roli. Měla by to být zařízení kapacitně malá, fungováním směřované k tomu posilovat a udržovat role, které člověk měl než se do zařízení dostal. K tomu je také nutné ze strany státu zajistit řádnou kontrolu, postavenou na pohledu uživatelů služby – ti se na ní musí podílet. Kontrola se musí se zabývat tím, jak život uživatelů v zařízení skutečně vypadá. Výsledky kontroly musí být srozumitelné, veřejné – a musí mít důsledky.

„Navíc po zkušenostech s koronavirem více než kdy dřív vyvstává otázka, zda je zrovna [péče v zařízeních] správnou cestou – jako vhodnější varianta se jeví terénní pracovníci docházející k lidem domů,“ správně podotýká Deník N.

Ale jaká je česká skutečnost? Počet osob, který je poskytovaná pečovatelská služba – klesá. Navzdory desítkám let proklamací a strategií na národní i regionální úrovni dochází po letech růstu k negaci tohoto trendu a od roku 2009 ubylo 11,000 uživatelů této klíčové služby.

Že je nezbytné systémy sociální péče upravit a připravit na stárnoucí populaci je zřejmé. Že to obnáší rozvoj mnoha forem pomoci a péče zaměřené na to udržet člověka co nejdéle mimo drahá zařízení dlouhodobé péče, to je zřejmé také. 25-60 % péče poskytované v dáských zařízeních je možné zajistit v domácnosti. V Kanadě by mohlo 40 % lidí ze zařízení jít domů, pokud by dostali tu správnou podporu. Že se tak neděje a že státy stále preferují tu nejnákladnější variantu – a zároveň ji tím odpírají lidem, kteří by ji skutečně potřebovali – to je zásadní problém a selhání odpovědných úřadů. Nezbývá než věřit, že si velmi rychle uvědomí odpovědnost, přijmou nezbytná opatření a připravít tak systém péče na nárůst potřeb daný stárnoucí populací.

Sociální služby v tom ale nemohou být sami. Jedná se o společný úkol vyžadující součinnost urbanistů, architektů a projektantů, zdravotníků a dalších. Společnost zestárne, a to rychleji a více než nám to stále ještě připadá. Teď jde o to, jestli se toho kolektivně děsit, nebo podniknout kroky na přípravu a zvládnutí.

Článek původně vyšel v Aktuálně.cz: Stárnutí jako problém péče?