Byl jsem odborným garantem čísla 2/2008 časopisu Sociální práce, které se věnovalo roli sociální práce ve společnosti. Číslo vycházelo z mé přednášky o tom, jak v tomto ohledu česká sociální práce selhává.

Rok 2007 kypěl událostmi spojenými se sociální prací: na jaře se velmi veřejně probíral případ týraného chlapce; ještě o něco dříve navrhlo ministerstvo práce a sociálních věcí zřídit nový, centrálně řízený Národní úřad pro zaměstnanost a sociální správu; v létě se probíraly změny sociálního systému zpřísňující podmínky čerpání dávek, zejména pro nezaměstnané; v Praze se zkušebně místo peněžních dávek vydávaly poukázky.

K těmto událostem se vyjadřovali politici, a také odborníci, psychologové, ekonomové a jiní. Jen sociální pracovníci mlčeli. Jak tomu většinou bývá zachovali mlčení, když se hovořilo o jejich tématech, o jejich způsobech práce, o jejich klientech. O sociální práci mluvil leckdo, jen ne sociální pracovníci.

V těchto okolnostech se na podzim konala konference Hradecké dny sociální práce, kde v jednom z příspěvků zazněla kritika toho, že sociální práce nemá hlas, kterým by hovořila o svých klientech a o sobě, ve prospěch svých klientů a svůj. Také zaznělo, že se nepodílí na diskusi o tom, jaká je její společenská úloha, co od ní společnost očekává a co může sociální práce společnosti nabídnout.

Toto číslo časopisu představuje pozvání k diskuzi o úloze sociální práce v Česku a na Slovensku a vyzývá k tomu, aby sociální pracovníci a pracovnice hledali společný hlas a naučili se jej projevovat tam, kde to vyžaduje zájem jejich klientů nebo jejich profese.

Z editorialu Sociální práce 2/2008